ESCUELA de VUELO

ARGENTINA

PARAGLIDING TOURS

 

COMENTARIOS  -  COMMENTS

 

2011

 
 

Hi Alejo,

One week after Argentina! Yo hablar poco / no Espanol! Now I’m back in Germany in the black forest Schönwald (beauty forest). All flights and trains are punctually. I arrived at the 27 th of November, 4:00 pm Triberg.

I started the business on Thursday (the reality).  At this weekend, we had no chance to fly, it was very windy, rainy and a little bit snowy. 

The vacation was beautiful in Argentina, I think often of the funny days.

We saw a lot of in Argentina, Buenos Aires (tango, gaucho), the country to the Andes, beautiful flights and more!

 

Thank you for the very interesting adventure trip!

It was for me a new experiment “Paragliding in Argentina”, but lovely.

 

If I will fly next year again, I remember:

If you will fly, follow me!

Best regards from Europe, the other side of the earth

 

Christian D

Hello Alejo,

We  stay at home. Tomorrow I must work.

I have written a story of our Trip. It`is only in german. In some passages it is a joke...

I hope you are not angry. Best regards from cold Germany!

Bernd S

Akteure:

Alejo C.C. aus B.A.: Unser Guide. Immer gut gelaunt und für argentinische Verhältnisse stets pünktlich. Hochmotiviert wenn es darum geht, uns an den Start zu bringen. Hat keine Angst beim Gleitschirmfliegen. Hätt ich auch nicht wenn ich so Autofahren würde. Kommt wohl aus einer großen Rennfahrerfamilie und wurde wahrscheinlich nur mit Rotwein großgezogen. Resümee: Perfekter Guide sofern man kein Spießer ist.

Erwin Z. aus E.: Fluglehrer auf Urlaub. Schätzt die jeweiligen Flugbedingungen in Argentinien wohl nach anderen Kriterien als in Deutschland ein. Ließ sich auch vom stärksten Rückenwind nicht vor dem Auspacken der Flugausrüstung abhalten. Wurde aber kurz vorm Start immer wieder vernünftig.

Christian D. aus S.: Unser Rookie. Sollte bei zwielichtigen Startbedingungen immer als Dummy dienen, da bei einem Misserfolg am wenigsten Flugerfahrung verloren geht. Ist zwar immer gut geflogen, hat aber seine Pflichten als Dummy verletzt und sich im Zweifelsfall lieber mit Briefmarkensammeln oder Rauchen beschäftigt.

Daniele S. aus H. (Künstlername Tschingele oder auch der „Schlitzer“ genannt): Klarer Sieger im morgendlichen Hustenwettbewerb. Obwohl er auch nicht mehr als Christian D. geraucht hat. Dafür aber variabler bei der Auswahl der Rauchwaren. Sollte während des Urlaubs den besten Flug der Gruppe machen.

Christian W. aus G, bzw. früher aus S. (Spitzname Schrotti): Nicht nur beim Nacktbaden am besten bestückt. Hatte von allen am wenigsten Vertrauen in seine Flugkünste und war deshalb gleich mit 2 Gleitschirmen angereist. Sollte sich noch lohnen. Hatte immer den Tunnelblick drauf: Wo kann ich mein Ei-Fon laden, wo kann ich ins Internet. Fliegen kann ich ja noch daheim jeden Tag. Qualitätsbeauftragter der Gruppe in KfZ-Fragen.

Korbinian M. aus W. (aus Vereinfachungsgründen Korbi genannt): Einziger ohne deutschen Pass. Kommt nämlich aus Bayern und hat Schwäbische Vorfahren. Jüngster Reiseteilnehmer und bester Flieger unserer Gruppe. Immer als erster, praktisch schon während der Fahrt zum Startplatz, den Gleitschirm ausgepackt. Für die Zukunft gibt der Spruch zu denken: Es gibt viele gute Flieger und viele alte Flieger. Alte, gute Flieger gibt es allerdings recht selten.

Ich aus S.G.: Ohne Worte. Aber meistens mit Quilmes.

1. Tag, 05.11.2011: Abreise mit dem Zug nach Frankfurt. Perfekte 1. Sache mit der Schwarzwaldbahn und dem ICE. 3 Stunden. 30 Euro. Abflug um 20.00 Uhr Zwischenlandung in Sao Paulo.

2. Tag, 06.11.2011: Landung gegen Mittag in Buenos Aires. Alejo und Erwin holen uns vom Flughafen ab. Erste Abenteuerfahrt mit Alejo zum Grandhotel Argentino. Im Deutschen Straßenverkehr wäre unser Fahrer zu diesem frühen Zeitpunkt der Reise schon im Knast. Nachmittags in Boca (Stadtteil von B.A., Diego, die Weissnase, Maradonna ist allgegenwärtig) profilieren sich Alejo und Daniele als Tangotänzer. Erstes Argentinisches Steak.

   

3. Tag, 07.11.2011: Stadtrundfahrt mit Alejo. Irgendwie hat Alejo eine Ähnlichkeit mit dem Mann auf dem Fangio-Denkmal vor der Mercedesvertretung, oder bin ich vom Fahrstil abgelenkt. Bei den Reklameschildern ist Deutschland allgegenwärtig. Bei den Krananlagen im Hafen sogar die DDR. Zum Essen aus der Stadt rausgefahren. Schönes Restaurant im Freien mit Blick auf die Skyline von B.A.. Alejo setzt uns an der Uni ab. Abenteuerliche Rückfahrt zum Hotel mit dem Taxi. Ein Fußgänger wurde vom Fahrer angefahren. Da er sich danach noch ganz klar bewegt hat, war dies kein Grund zum Anhalten. Abends Lähmungstrinken im Freien auf dem Boulevard und illegal auf dem Dach unseres Hotels.

   

     

4. Tag, 08.11.2011: Durch die Shopping-Meile zum Bahnhof. Dabei festgestellt, 4. dass Daniele in B.A. einen Brillenladen besitzt. Zugfahrt ins Delta des Rio de la Plata. Rumplige Sache. Bootsfahrt im Delta des Rio de la Plata. Das Wasser stinkt teilweise schlimmer als in jeder europäischen Kläranlage. Die Fische üben Rückenschwimmen.

    

5. Tag, 09.11.2011: Um 10 Uhr wollten wir abfahren, um halb eins gings dann los. Wir müssen ja nur 800 km fahren. In Argentinien würde selbst Benno G. aus S. mit seinem Zeitgefühl als überpünktlich eingestuft werden. Bis in die Nacht Fahrt nach La Cumbre. Einchecken in unserer wunderschönen Unterkunft.

      

6. Tag, 10.11.2011: Frühstück bei Fernando, unserem Gastgeber. Ich kann zwar 6. kein spanisch, aber das was er erzählt hat hab ich trotzdem kapiert. Er versteht das ganze Theater wegen der Krise in Europa nicht. Ich auch nicht mehr. Bin schon völlig entspannt, bis auf die Autofahrerei. Fahrt zum Startplatz Cuchi Corral. Erster Flug, fast alle abgesoffen inklusive Andy Hediger. Schrotti hats geschafft und ist weggeflogen. Zum Glück wurde dieser Erfolg vom Alkohol und anderem schnell wieder aus seinem Gedächtnis gelöscht, sonst wäre der Rest der Reise unerträglich geworden. Korbi gräbt den ersten Bart > 10m/s aus. Essen und Baden am Landplatz. Abends nochmal ein Flug. Zu viert kleiner Streckenflug zu unserer Unterkunft. Unser Guide Alejo ist abgesoffen. Aha-Erlebnis für ihn. Scheint wohl eine Legende zu sein, dass nur Argentinier Gleitschirmfliegen können.

    

7. Tag, 11.11.2011: Fahrt über Land zum Naturpark. Geführte Kurz-Wanderung. Zu Fliegen gabs an diesem Tag nichts. Bei Nacht Rückfahrt zeitweise über Feldwege und zur besseren Orientierung teilweise ohne Licht.

   

8. Tag, 12.11.2011: Morgens nochmals Fliegen in La Cumbre. Schrotti verschleißt 8. ein paar Leinen seiner Diva. Erwin mussten wir mit seinem Swing aus den Hecken ernten. Reparatur der Diva bei Andy Hediger, während wir auf der Fly-Ranch mittagessen. Schrotti fliegt jetzt eine Symbiose aus Gradient und Advance. Ich duelliere mich noch mit einem aggressiven Hahn. Fotos gibt’s nur unscharfe, da ich so schnell war. Danach Abfahrt nach San Miguel de Tucuman. Nur ca. 550 km. Schrottis Reisepass rettet uns in einer der zahlreichen Polizeikontrollen. Als der Polizist den 2. Vornamen gelesen hat war er hell begeistert. In Israel wäre das wohl anders gelaufen. Ankunft in San Miguel natürlich wieder mitten in der Nacht.

    

9. Tag, 13.11.2011: Es regnet in San Miguel. Alejo hat eine Idee und wir fahren durch den Regenwald hoch nach Tafi del Valle. 400 m Aufstieg zu Fuß zum Startplatz. Grandiose Aussicht auf rd. 2.400 m. Sieht aus wie Castellucio für Erwachsene. Korbi, Christian und Alejo fliegen runter. Der Rest läuft wieder runter, da das Wetter auch hier oben zwischenzeitlich unberechenbar aussieht (Alejo sieht das natürlich alles ganz anders). Eine Stunde später hagelt es.

    

10. Tag, 14.11.2011: Endlich fliegen in San Miguel. Nach 2 Stunden in den Wolken 10. am Startplatz klart es auf. Relativ kurzer Flug, aber ein einzigartiges Erlebnis. Da man nicht jeden Tag über dem Regenwald fliegt strengt man sich besonders an, um keine Baumlandung zu produzieren. Man weiß ja nicht ob man ganz allein auf dem Baum sitzt. Evtl. will einem das eine oder andere Vieh ans Leder während die Kollegen verzweifelt nach dem Schlechtflieger suchen. Abends noch Stadtbummel in San Miguel und fein essen.

    

11. Tag, 15.11.2011: Schlecht Wetter ist angesagt. Schon früh morgens kochen die Wolken hoch. Wir entscheiden uns zur Abreise Richtung La Rioja. Kurzstrecke 400 km. Während der Fahrt kurze aber tolle Ausblicke auf die weißen Andengipfel. Kurz vor San Fernando del Valle de Catamarca (es gibt auch kürzere Ortsnamen in Argentinien) sieht es fliegbar aus und Alejo hat einen Startplatz im Köcher. Wir fahren hoch von El Portezuelo zum Startplatz an der Hosteria Polo Gimenez. Abenteuerliche Passtrasse. Oben herrlicher Ausblick der zum Parawaiting einlädt. Unser Tschingele fotografiert laufend mit meiner Kamera unsere Schmusekatze. Die mag wohl keine Italiener und streckt ihm laufend die Zunge raus. Alejo ist auch um 16.00 Uhr noch optimistisch, dass der 50er Rückenwind gleich dreht. Entgegen diesen Erwartungen dreht der Wind nicht und wieder nix zum Fliegen. Schade so wie das Gelände ausgesehen hat, kann auch ein Ambos weiter als 50 km fliegen. Weiterfahrt nach La Rioja. Zwischenzeitlich ist es dunkel und wir sehen die Stadt schon von weitem. Trotzdem fahren wir noch fast eine halbe Stunde, trotz Alejos bleiernen Gasfuß. Die Weite des Landes täuscht immer wieder. Ankunft nachts in La Rioja. Die Anfahrt zu unserer Unterkunft verheißt nichts Gutes. Doch wieder mal große Überraschung. Eine Villa auf einer kleinen Anhöhe mit Pool. Da auch Wasser drin war gleich mal reingesprungen. Perfekt, fehlten nur noch die versprochenen Mädels. Naja, zwischenzeitlich können wir die Sprüche von Alejo in allen Lebenslagen deuten. Langer anstrengender Tag, nicht alle gehen mit als wir mal wieder in kurzen Hosen pikfein essen gehen.

    

12. Tag, 16.11.2011: Heute endlich mal ausgiebig Fliegen in La Rioja. Auf der Fahrt 12. zum Startplatz erst mal Zwangspause. In der Polizeikontrolle werden wir darauf hingewiesen, dass unsere Karre Wasser verliert. Ruckzuck ist der Defekt behoben und wir sind am Startplatz. Eigentlich perfekte Bedingungen an diesem Tag. Ordentliche Steigwerte so um die 7 m/s. Doch irgendwie waren wir an dem Tag alle zu blöde einen richtig guten Streckenflug hinzulegen. Einer lag schon bei der Auswahl des Fluggeräts vor dem Start völlig daneben (Schrotti flog mit seinem steuerbaren Reserve-Rettungsgerät von Ozone, die Diva hatte wohl nen roten Tag). Ein anderer eierte erst mal eine Stunde planlos rum bis er an der Basis war (ich). Die anderen hatten wohl keine Lust. Abends nochmals ein Genussflug bei 8/8-Bewölkung. Christian D. sucht seit Buenos Aires immer noch einen Laden in dem man Briefmarken für seine Postkarten kaufen kann.

    

    

13. Tag, 17.11.2011: Zuviel Wind in La Rioja. Deshalb gleich Weiterfahrt 13. Richtung Merlo/Carpintera. Schlappe 500 km. Diesmal werden wir von der Gendarmerie auf freier Strecke gefilzt. Taschen auf. Zum Glück ist die eine oder andere Tabaksorte schon am Tag vorher ausgegangen. Beim nächsten Tankstopp stellen wir fest, dass am Fahrwerk unserer Karre was gebrochen ist. Scheiss Technik, wir haben doch höchstens 500 Kg überladen. Alejo greift zum Handy und nach kaum 10. Minuten steht schon der Dorfschmied da. Kein Problem, kann man schweißen. Schrotti als Fachmann schlägt schon die Hände überm Kopf zusammen. Nach 2 Stunden steht Alejo wieder mit dem geschweißten Fahrwerk da. Schrottis Qualitätskontrolle bescheinigt dem Schmied gute Arbeit und uns bis nach Buenos Aires eine fifty-fifty-Überlebenschance. Also weiter geht’s. Wir kommen gerade noch bei Tageslicht in Merlo an und besichtigen noch ein Museum, allerdings nur von außen, da 5 Minuten vor unserer Ankunft Feierabend war. Dann lecker (wie fast immer) essen und danach wieder Bezug eines schönen Quartiers.

    

14. Tag, 18.11.2011: Werden geweckt durch ein Länderspiel im Tischfussball. 14. Deutschland (Schrotti) gegen Bayern (Korbi). Ergebnis unbekannt aber laut war’s. Wetter sieht gut aus, also rauf auf den Startplatz Mirador de los Condores. Halbweisiger Wind, mal schwach von vorne, mal stark von hinten. Daniele und Christian D. können die Wartezeit wenigstens mit einer Schachtel Zigaretten überbrücken. Auch nach dem einen oder anderen Quilmes (Bier, wird in der Türkei als Effes verkauft) traut sich keiner zu starten, obwohl Erwin auch schon scharrt. Trotz wiederholtem Optimismus von Alejo war das wohl auch besser so, denn am Ende war’s klar und stark von hinten. Danach Wanderung an einen Wasserfall. Nacktbaden war angesagt. Das Wasser hatte ca. 13 Grad, also gab’s beim Verlassen des Wassers trotz fehlender Badehose praktisch nichts zu sehen. Zurück zum Auto. Auf der Fahrt vom Berg haben wir dann in einer Spitzkehre noch ein paar Füchse angefüttert. Abends gab’s endlich mal ein großes Steak zu essen.

    

    

15. Tag, 19.11.2011: Zwei Tage Schlechtwetter für Merlo angesagt. Also auf zum 15. letzten Quartier in Mendoza. 450 km. Alejo kennt eine Abkürzung die wohl keine war. Dafür mit 90 Km/h im überladenen Kleinbus über Feldwege gerauscht. Immer kurz vor der Eskimorolle. Alejo fühlt sich wie Walter Röhrl. Ich fühl mich beim Fliegen manchmal auch wie Mike Küng, mit dem Unterschied, daß das nur für mich alleine gefährlich ist. Die Überlebenschancen sinken rapide obwohl wir schon deutlich in der 2. Halbzeit der Reise sind. Durch mittägliches „rumdeigen“ in einem Einkaufzentrum sind wir dann pünktlich zum Thermikende in Mendoza angekommen. Nur noch ein Abgleiter vom Berg. Positiv daran: Wenigstens das Fliegen war an diesem Tag ungefährlich. Abendessen, ausnahmsweise mal Steak, wieder viel und gut.

    

16. Tag, 20.11.2011: Morgens um sieben blauer Himmel. Wir werden doch nicht schon wieder stundenlang fliegen müssen? Um 10.00 Uhr war dann alles klar. 7/8-Bewölkung und Grollen im Hintergrund. Um einen gut bekannten Fliegerkollegen, jahrelang Sicherheitsbeauftragter vom Drei-Kreis-Eck-Startplatz, zu zitieren: Schnell starten bevor es blitzt. Doch wir waren halt noch im Tal unten. Also heute nicht fliegen. Wir fahren ca. 100 km nach Süden zum Weingut der Firma Salentein ins Valle de Uco. Besichtigung der Kellerei mit Museum. Weinprobe in der Kellerei. Das gigantische unterirdische Gebäude erscheint als Kreuzung eines Atombunkers mit einer Kathedrale. Wahrlich gigantisch. Danach Nachmittags-Rumdeigen auf der dazugehörigen Lodge, in der Nähe der Kellerei bei erstklassigem Wein und Antipasti. Dann fällt Alejo ein, dass wir ca. 20 km entfernt in Tunuyan noch fliegen gehen könnten. Anfangs sah es gut aus. Doch kurz vor dem Ziel war klar, dass wir mal wieder einen 40er Rückenwind am Startplatz haben werden. Alejo gibt nicht auf und wir fahren erst mal an den Landeplatz. Unsere Windprognosen wurden von den einheimischen Fliegern bestätigt. Alejo fühlte sich aber auch bestätigt, da wohl am Nachmittag einer geflogen ist. Dass der laut seinen Kollegen in eine Wolke eingesaugt wurde, war nur eine unwichtige Fußnote des Berichts. Auf der Heimfahrt noch ein paar nette Bilder vom Anconcagua (6.962 m, weltweit höchster Berg außerhalb des Himalaya bzw. Karakorum) aus der Ferne gemacht. Abends noch Stadtbummel und nicht so gutes Essen in Mendoza.

    

    

    

17. Tag, 21.11.2011: Wetter sieht gut aus. Wir fahren auf den Berg. 2 Flüge aber 17. richtig hoch ging es nicht. Schrotti hat die Diva an diesem Tag endgültig zum fast-Keinleiner umgebaut. Sie kam nun endgültig in den Sack. Ab sofort war für ihn nur noch Rettungsschirmfliegen, sponsored by Ozone, angesagt. Mittagessen war nicht gut aber einzigartig. Habe das erste Mal Kartoffelbrei mit der Temperatur eines Kartoffelsalats gegessen. Naja echte Delikatessen habe ich noch nie geschätzt. Dafür gab’s aber abends reichlich Suff und frisches Gras für die Hornochsen.

18. Tag, 22.11.2011: Schrotti W. und Tschingele S. sehen morgens ziemlich verbogen aus. Da waren wohl ein paar schlechte Grashalme im Abendessen. Korbi hat wohl nur gute Halme erwischt und ist fit. Wetter sieht eindeutig besser aus als die beiden Schwachschlote. Also rauf auf den Berg. Eine Stunde später als ausgemacht, denn Alejo hat die gleichen Schminkprobleme wie Benno G. aus S. Am Startplatz kachelt es schon ordentlich. Korbi, Alejo und Daniele hauen sich raus. Schrotti kann nicht wegen der o.g. Lebensmittelprobleme. Erwin, Christian D. und ich wollen nicht mehr als wir die anderen 3 in der Luft gesehen haben. Abends nochmal ein geiler Flug und richtig gutes Essen, serviert von einem brummligen, lustlosen Kellner. Trinkgeld gab’s dafür fast keins (in Argentinien ein Stilbruch). Alejo hat sich für uns geschämt.

    

19. Tag, 23.11.2011: Letzter Tag in Mendoza. Wird auch Zeit. Unsere Unterkunft 19. war schon bei unserer Ankunft angeschlagen und ist nun endgültig abgewohnt. Ich glaub Messi wurde in Mendoza geboren und spielt in Barcelona. Schon toll wenn bei Betätigung der Klospülung die Ergebnisse des Vorgängers aus dem Abfluss der Dusche wieder hochkommen. Schrotti W. hat keine Lust mehr mit dem Rettungs-Ozone zu fliegen und lästert lieber zusammen mit Daniele über die fetten Weiber am Landeplatz. Blöd war nur, dass eine davon Deutsch konnte. Wir fünf haben uns über den Mittag mal in der Luft kräftig durchprügeln lassen. Abends nochmal rauf auf den Berg. Daniele konnte sich auch nochmal überwinden. Alejo wurde zum Schlafen geschickt, da er die Nacht nach Buenos Aires durchfahren wollte. Erwin und ich waren die letzten am Start. Wir dachten bei seinen Startversuchen beide das gleiche: Wie kann man sich so anstellen? Später musste ich feststellen, dass man sich noch dusseliger anstellen kann, allerdings beim Landen. Super Flug, endlich gings mal einigermaßen hoch. Grandiose Aussicht. Alles perfekt. Jetzt nur noch landen. Blöd ist nur wenn’s turbulent am Landeplatz ist und einen gleichzeitig der Hafer sticht. Harte Heli-Landung, Schirm im Gebüsch, ein Cayenne- Ohr im einzigen Schlammloch weit und breit, Gurtzeug endlich mal mit braunen Streifen verziert und sich vor den arroganten, einheimischen Flugaffen ordentlich blamiert. Mit rotem Kopf unter tatkräftiger Mithilfe meiner Kollegen eingepackt und unauffällig zum Auto geschlichen. Danach Abfahrt Richtung Buenos Aires. Nur Mittelstrecke, starke 1.000 km.

    

20. Tag, 24.11.2011: Gegen Mittag Ankunft in Buenos Aires. Alejo hat in der Nacht 20. das erste Mal bewiesen, dass er auch ohne Rotwein im Kopf Auto fahren kann. Außerdem überfährt er nur noch 9 von 10 roten Ampeln. Richtig gutes Mittagessen. Einquartierung im Hotel Mundial. Schöne Zimmer und eine geile, alte Aufzugsanlage. So wie ganz früher mit Gittern außen rum. Abends noch kleines Chill-out auf dem Boulevard bei Cerveza und CO2.

    

21. Tag, 25.11.2011: U-Bahn-Fahrt in den historischen Wagons der Linea A. Erwin mahnt uns wieder mal den Geldbeutel festzuhalten. Doch alles geht gut. Das einzige was wir an dem Tag verloren haben ist Christian D. aus S. Hat sich später unbemerkt abgesetzt, wahrscheinlich auf der Suche nach Briefmarken oder Zigaretten. Mittags typisch argentinisches Mittagessen bei McDonalds. Schmeckt aber irgendwie gleich wie zu Hause. Nachmittags Einkaufsbummel inklusive T-Shirt-Wettraffen. Bin in der Shopping-Wertung leider nur im geschlagenen Mittelfeld gelandet. Wohl zu wenig weibliche Hormone. Abends nochmals gutes Essen und gemäßigte Quilmes-Sause auf dem Boulevard.

    

    

22. Tag, 26.11.2011: Abreise. Alejo holt uns alle ab. Eine dreiviertel 22. Stunde später als ausgemacht. Für argentinische Verhältnisse also pünktlich. Unsere beiden Alitalia-Flieger hoffen, dass das die Fluggesellschaft ähnlich wie Alejo sieht und machen den ultimativen Deo -Test. Schrotti, Daniele und ich sehen das entspannter, denn wir sind erst 3 Stunden später dran mit fliegen. Alles geht glatt. Wir TAM-Flieger kommen dann auch noch ins Schwitzen bei Antritt unseres Fluges von Sao Paulo nach Frankfurt. Pünktlich im Flugzeug gesessen, aber über eine Stunde später gestartet. Die Bestuhlung des Flugzeugs war wie beim Hinflug eine Frechheit. Ich kam mir vor wie ein Huhn in der Legebatterie. Das nächste Mal reisen wir artgerecht, auch wenn’s mehr kostet.

 

23. Tag, 27.11.2011: Kurz nach 15.00 Uhr, endlich in Frankfurt gelandet. 1 Stunde Verspätung. Sollte sich noch bei der Zugfahrt rächen. Eigentlich sollte es eine gemütliche Heimfahrt werden, im Bordbistro bei Curry-Wurst und Bier. Leider 3 Stunden im Gang auf dem eigenen Gepäck gesessen. Noch schlimmer die teilweise blöden, überforderten Schaffner und die Alkoholleichen diverser Weihnachtsmärkte. In Offenburg fasst nicht aus dem ICE gekommen wegen defekter Tür. Zum Glück haben meine Kollegen die schon draußen waren den Schaffner ins Achtung gestellt, sonst wäre ich bis Freiburg gefahren. In der Schwarzwaldbahn war’s zwar auch überfüllt aber deutlich entspannter. 20.00 Uhr in St. Georgen aus dem Zug gestiegen. Schnauze voll, endlich daheim und dort alles in Ordnung.

24. Tag, 28.11.2011: Schön geschlafen bis 10.00 Uhr bei angenehmen Temperaturen, 24. keine Anmache wegen Halluzinationen des Zimmerkollegen (angeblich soll ich schnarchen). Frühstück ohne Gummiweckle aber mit deutschsprachiger Zeitung, Dusche ohne Exkremente meiner Fliegerkollegen an den Füssen, Kloschüssel deutlich außerhalb der Duschwanne, selber Autofahren ohne jegliche Todesangst. Das Leben kann auch ohne Abenteuer schön sein. Trotzdem würde ich das Ganze wieder machen.

Bernd S

 

Alejjooooo!!
A mi me aparece una idea muy buena - visitarte y argentina otra vez - y el sur .... :)
Thank you so much for the great time in Argentina - I had a lot of fun and really enjoyed my time!

You are the best guide I ever had!
Can't wait for the dvd ... =)
HAU WECH DIE SCHEISSE !!! hahahha
When do you do the summer tour in summer ? ;)
And don't be afraid when thinking about flying in 50km/h winds - because it's only thermals which occur to you ;-)
All the best - I am missing Argentina a lot!!

Korbi

 

AlejoSonrie.jpg (111611 bytes)

DSC00322.JPG (290992 bytes)

DSC00441.JPG (347925 bytes)

DSC04347.JPG (896503 bytes)

DSC04496.JPG (913276 bytes)

DSC04216.JPG (479997 bytes)

AntesdePartir.JPG (382550 bytes)

 

 

DSC00416.JPG (255073 bytes)

uvs080603-032.JPG (41672 bytes)

uvs080603-001.JPG (44564 bytes)

LagoMoquehue1.jpg (69128 bytes)

DSC00331.JPG (268543 bytes)

DSC04204.JPG (497744 bytes)

DSC00368.JPG (461063 bytes)

 

100_7919.JPG (863150 bytes)

100_7963.JPG (1041019 bytes)

Photo2003.jpg (465321 bytes)

AAGrFeb0701.JPG (349872 bytes)

 

Viajeros.jpg (116631 bytes)

SmAndes2.JPG (756861 bytes)

Viaje1.jpg (28864 bytes)

ArgMeat.JPG (794957 bytes)

Viaje00.jpg (39593 bytes)

German3.JPG (775031 bytes)

Viaje+Grupo.jpg (112461 bytes)

BiplaErnest.JPG (854745 bytes)

SmAndes4.JPG (774790 bytes)

 

S4021808.JPG (1581830 bytes)

S2021719.JPG (399026 bytes)

S4021713.JPG (129828 bytes)

S4021945.JPG (1369678 bytes)

S4022154.JPG (1259500 bytes)

RuinasQuilmes2.JPG (540379 bytes)

S4021799.JPG (1035395 bytes)

S4022150.JPG (1054498 bytes)

S4022171.JPG (986552 bytes)

 

 

 

 

2009

Hola Alejo,
 
Que tal estas ? Todo bien aquí, cansada pero muy feliz. Problemas con el equipaje, nosotros estamos en casa y las maletas están en Roma. Ojalá que lleguen pronto, sino no se que va a pasar con la carne (12kgs de Bife de Chorizo).
Quiero agradecerte por tu paciencia y los momentos agradables que pasamos juntos. Muy contenta de conocerte, eres un hombre muy agradable.
Voy a enviarte los fotos por correo, y espero que de vez en cuando hablemos por correo electrónico.
El equipaje llegó y la carne... ningún problema, me gusta ser contrabandista. Conozco un profesor en Argentina que es muy carińoso. Contenta de estar a casa pero también contenta de conocer otra manera de vivir, vosotros los argentinos tienen una forma de vivir muy calurosa, nosotros en el norte no estamos acostumbrados a eso, es algo no conocido para nosotros, el contacto físico con otra persona es reservado para poca gente, solo para gente que son verdaderos amigos, es parte de nuestra cultura (frío en el norte... )

Resumiendo los 10 días de viaje....

1. un grupo de Europa, mujeres, hombres... ningún problema.
2. Tu Alejandro, se que has hecho lo máximo de tu poder para contentar a todos. Pienso que no es posible pero así fue. Para mi en ningún momento estuve aburrida, no, al contrario, OK, volar no estaba mi primer objetivo, no, hablar y descubrir otra cultura fue mi objetivo y estoy contenta, porque pienso que tengo un profesor en Argentina que se atreve a decir que la estructura de la frase no es correcta, con errores.
En nuestra cultura alguien que se comporta de este manera en un amigo. Siento no haber tenido el suficiente valor para volar biplaza, pero pienso que algún día vamos a encontrarnos para beber, comer juntos, y para volar...
Voy a enviarte un CD con las fotos por correo y si quieres puedes dar comentario en tu sitio web de nuestro viaje, no sé, no soy parapentista... Parapente es tu manera de sobrevivir al stress... tienes que mantener el contacto.
Alejandro... eres alguien que funciona como psicólogo, doctor, guía...
Con carińo Un abrazo
 
Carine Kesteloot
met vriendelijke groeten

 

Dinsdag 10 november, Brussel => Buenos Aires

Het is een gewoonte geworden: onze zakken zitten vol lekkers, de 2x23kg van Alitalia zijn volledig benut. We hebben vooral chocolade en Sinterklaasgerief mee voor de familie in BA. Mijn parapentezak weegt slechts 13kg J

Met een 30’ vertraging komen we aan in Rome. Vliegen in het donker is saai; ik volg het ritme van de twee duttende heertjes naast mij en dut het grootste deel van de nacht.

Woensdag 11 november, BA

Het is geen schoon gezicht, de massa die na een nachtvlucht uitgebraakt wordt door de 737. Na de klassieke verwarring met het aantal besos gooien we de winterkleren af en installeren we ons prinsesselijk achterin de camionette van Alejo, onze gids. Hij schuift gezellig aan voor de desayuno met plakkerige koeken en bewondert uitgebreid de foto’s van heel de familie.

Donderdag 12 november, BA

Alejo is stipt op tijd en stelt ons voor aan de twee Tsjechen die mee gaan vliegen. Alex is co-manager van een theater in Praag. Jacob is ingenieur en werkt oa aan een prototype van een elektrische motor voor paramotor. Hij worstelt met de batterijen: te zwaar en niet sterk genoeg om langer dan een halfuur in de lucht te blijven. We droppen de chicos aan hun hotel, zij willen eerst wat bijslapen en zijn eigenlijk niet zo gek op stadsbezoeken.

In La Boca nestelen we ons als rasechte toeristen op een terrasje waar een koppeltje tango danst bijna óp onze tafel. Genieten van asado en de zon, Alejo toont zijn andere kant: danst tango, teder als een echte minnaar. De dame wringt zich in allerlei bochten, applaus!!

Het gesprek met de Tsjechen verloopt niet echt vlot; hun Engels is even moeizaam als dat van Alejo. We dweilen verder door de wijk, genietend van de mooie gevels en de felle kleuren.

We drinken koffie op de plaza Dorega nadat we genoten hebben van de schaduw op de overdekte antiekmarkt. We ronde af met de vernieuwd oude haven en de brug van Callatrava.

Vrijdag 13 november, BA => Mendoza

Alejo heeft twee zetels bijgeplaatst achteraan. Wij claimen direct de laatste ‘rij’ als ‘harem’. Er is ook een tv geïnstalleerd, en een reusachtige koelbox-met-inhoud. Speciaal extra-brandstof systeem op het dak.

Aan de hostel mikken we alle zakken op het dak en we lachen Alejo uit wanneer hij onze inboedel inpakt in een waterdichte zeil. We zijn nog geen 200 km ver of de bui barst al los, een hevig onweer volgt ons. We stoppen voor asado; de regen roffelt op het golfplaten dak. Gelukkig hebben we Jacob bij: hij is gekend voor zijn niet-aflatende honger. Dat past natuurlijk in ons kraam. Alleen al het woord ‘bife de chorizo’ doet ons kwijlen.

Omdat er buiten toch niks te zien is (alleen pampa, kaarsrechte straten of regen) bekijken we dvd’s van vorige reizen en SIV-stages. Prima om in te dutten.

Alejo heeft wel een heel aparte rij-stijl. Voorsteken doet hij door voortdurend op het linker baanvak te rijden, harder dan de anderen. Als er een tegenligger komt, dan wijkt hij uit naar rechts. Spoorwegen zijn zonder slagbomen, wel aangeduid. Je kijkt gewoon of er een trein aankomt. Niet moeilijk, tot de einder is er niks. Wanneer het ook voor Alejo wat te lang gaat duren gebruikt hij de cruise control: een stok die ik aanzien had als wapen. Hij klemt het ding tussen zijn stuur en de gaspedaal, tot Carine hem tot de orde roept omdat ze hem ervan verdenkt in slaap te vallen. Wat een belediging!

Elke provincie-grens is er controle. Vanwaar we komen, met hoeveel we zijn en naarwaar we gaan. Oké, doorrijden!

Eén keer hebben we prijs met een politiecontrole. Heeft iedereen zijn seatbelt aan? Niet dus, uitstappen en papieren invullen. Wanneer we nadien informeren verklaart Alejo lachend dat hij toch nooit boetes betaaltJ

Het is al putteke nacht wanneer we aankomen in Mendoza-provincie. Een ‘Bagdad-kafee’-achtige uitspanning heeft nog asado én een fles wijn. De honden hebben honger maar worden weggejaagd door de kokkin. Alejo voedt ze stiekem.

Zaterdag 14 november, Mendoza

We zijn terecht gekomen op een kamping, in bungalowtjes. Eén nadeel: vlakbij is er een drive-in cinema. We ‘genieten’ dus me. Eens de film gedaan is gaan de plaatselijken blijkbaar naar de disco, een beetje verder (maar niet ver genoeg voor een ongestoorde nachtrust). We komen dus eerder dizzy aan het ontbijt. Alejo haast zich om mediolunas. Hij tovert een massa thee en koffie tevoorschijn, dulche de leche, konfituur en allerlei andere zoetigheid. We pakken er onze tijd voor want de wind voorspelt niet veel goeds.

 

Terwijl we naar Tunuyan rijden hebben we een prachtig uitzicht op de sneeuwtoppen van de Andes.

Een huge landingsterrein doet ons watertanden, maar op de start is het nog wat hard. Jacob speelt (wind)dummy en vliegt precies de verkeerde richting uit. Hij komt terecht in de venturi en maakt een buitenlanding. Precies zoals hij altijd doet, zien we later. Wanneer Alejo toont hoe het moet – we zijn intussen úren bezig met parawaiting – klimt hij honderden meters boven take off. We trotseren de zon en zien hoe de start opnieuw wordt aangelegd. Gelukkig hebben de locals ook (ijs)water bij dat ze graag delen. De wind neemt af, en ik waag mijn kans. Het wordt een leuke ploef met wat gespeel langs de bergwanden, maar ik val uit. Voor een eerste vlucht op de zuidhelft van de aardkloot al bij al een geslaagde vlucht: goeie start, rustige vlucht en perfecte landing. Alex en Jacob volgen. Mijn dag kan niet meer kapot. Zeker niet als we nadien gaan eten in Mendoza, ‘La Florencia’. We genieten van de boterzachte bife de chorizo, 500gr is niet teveel na zo een inpannende dag!

Alejo ontpopt zich tot echte wijnmeester. Hij kiest en keurt, en wij genieten mee!

Zondag 15 november, Mendoza

Luie voormiddag vanwege de sterke wind. Alejo heeft gezorgd voor brood en kaas, we gebruiken de computer van de kampinghouder om onze mail te checken terwijl het dak gerepareerd wordt. Het duurt wel een tijdje voordat we doorhebben dat de @ een ctrl-q is. De toetsen zijn bijna niet meer te lezen van de vuiligheid, maar nadien zullen we zien dat we hier nog chance hebben J

Tegen de middag halen we kip op de parilla, met batatos. Lekker met de hand gesmikkeld zodat we er tegenkunnen om te gaan vliegen op Cerro Arco.

We gaan met de 4x4 naar boven, want een gewone koets geraakt hier helemaal niet op. Ik zit helaas op de laatste plek, bergop. Als ik me niet goed vasthou, dan schuif ik er gewoon uit! Er is ook een Amerikaanse pilote mee, ze schrijft voor de ‘Cross Country’ en babbelt voluit in het Spaans en Engels. Jacob kan met moeite zijn tong binnenhouden. Cross country gaan vliegen? Dàt zit hij wel zitten! Hij volgt haar, en doet, alsnaar gewoonte, een buitenlanding nadat hij geen lift meer vond in een rookpluim (?) ’t Is maar hoe je het uitlegt. Allemaal haar schuld dus, haha!

De startplaats, vlakbij de antennes is indrukwekkend. Echt spek naar mijnen bek. Ruim, niet te veel volk, een beetje draaiende wind, maar mogelijkheden genoeg. En hop daar gaan we. Direct lift gevonden tot 600m boven take off. Ongeloofelijk uitzicht, gewoonweg spelen met de wind en de thermiek. Zak ik een beetje? Dan ga ik weer wat bijtanken aan de pomp. Vanaf de hoogte zie ik de karretjes moeizaam omhoog of omlaag kruipen (ze moeten op voorhand afspreken want ze kunnen niet kruisen, de voetgangers J ). Ik geniet van de Aconcagua. Het landingsterrein is groot, er is veel publiek want de Argentino’s maken asado. Ik zet mijn landing een beetje te laag in en land in de bosjes, 5m te vroeg. Een gezinnetje komt mij direct helpen in ruil voor een fotoreeks met de kindjes. Graag gedaan natuurlijk. Het is héét!! We zoeken naar schaduw terwijl we het spannende (?) zoekwerk naar Jacob volgen per radio.

Om deze leuke dag te vieren nestelen we ons op het andere landingsterrain, mét kantina, en bestellen meteen een fles witte wijn aan 10pesos (5pesos voor 1 euro), en nóg een om het af te leren J . Deze landing is groen en rond, en ziet er beetje uit als een rond golfterrein in het zeer klein.

Maandag 16 november, Mendoza

We ontbijten op ons gemak en zetten de chicos af en koersen richting Mendoza, Hopital Francesca. Vandaag eerst die stomme voet verzorgen. Ik heb een huidinfectie opgelopen, krijg een injectie met cortizone en moet antibiotica slikken L

Niks verloren; het vliegt niet want de wind wil niet zakken. Dus lunchen we uitgebreid en rijden door naar Merlot.

Dinsdag 17 november, Merlot

Als de wind in Mendoza al sterk was, hier is het storm. We bekijken het landingsterrein, waar veel struiken staan en ook flink wat paarden, maar er is plaats genoeg om een sjieke landing te maken.

 

 

 

 

 

Op de Mirador de los Condores kunnen we vliegen met rugwind en enkel een gileeke aan. Daar wagen we ons niet aan. We zoeken dus de cascade van de salto de tigre na een lange wandeling op de hoogvlakte. De condors lachen ons uit. In het eethuisje dansen de ramen op het ritme van de wind. Prachtig uitzicht op de vallei, helaas ook op de verschillende bosbranden. We zien de wolkenmassa aangroeien en zijn net op tijd beneden voordat er een enorm onweer uitbarst. Tijd voor een internetcafee, en smikkelen, binnen deze keer.

De regen roffelt op het golfplaten dak.

 

 

Woensdag 18 november, Merlot

Deze keer ziet het er veelbelovend uit hoewel de wind nog wat hard is ’s morgens. We gaan bij plaatselijke gids Claudio de telescoop lenen om te zien hoe de wind zit op de start. Alejo raadpleegt ook de weerberichten, maar die zijn altijd verkeerd dixit A.

 

 

 

 

Eens de condors gestart zijn pikken wij aan. Mooie vlucht gemaakt van dik een half uur, de condors vliegen vlakbij Alex. De landing is heel thermisch; ik vecht minutenlang om beneden te geraken. De paarden kijken belangstellend toe. Jacob scheert langs de rif verder noordwaarts. We moeten hem gaan zoeken 60 km verder. Dat gaat niet zonder problemen: onderweg schiet de geluidsisolatie van de auto in brand. We zijn nog nooit zo snel uit de auto gesprongen!

 

Alejo en Claudio blussen en halen alle brandbaar materiaal weg. Niks aan de hand.

Eindelijk werkt mijn Argentijnse GSM, maar nu is mijn batterij plat en in het hotel is geen ontvangst. Ik had een Argentijns kaartje gekocht om mijn bereikbaarheid verbeteren in geval van buitenlanding, maar dat is dus niet evident.

De buurman heeft een speciaal soort van humor: hij heeft een kanon in de tuin!

 

Donderdag 19 november Merlot => La Rioja

De golfplaten vliegen bijna van het dak, wij pakken onze biezen richting La Rioja.

Ondertussen doen we sightseeing en bezoeken het museum Rocsen in Nono, Cordoba, zeer de moeite.

Vrijdag 20 november, La Cumbre (La Rioja)

Deze keer logeren we in een sjiek hotel, hoewel de keuken benedenmaats is hebben we gisterenavond ondervonden. Het weer is ideaal voor een ochtendvlucht, en ik start als eerste. Het wordt een ploef van dik een kwartier want het wordt al heel thermisch. De landingsplaats is groot genoeg voor een Boeing, ook de geiten vinden dat fijn om rond te crossen met de honden achter zich aan.

Gelukkig is er een schaduwplekje om onze zeilen te plooien.

 

 

Tegen de middag zoeken we een airco restaurant op, nadien siësta in het hotel. Van zwemmen komt er niks omdat het zwembad veel te vies is.

Voor de avondstart wacht ik lang, het blijft bumpy en er starten nog heel wat delta’s. De parapenters die starten hebben allemaal problemen, tot de zon achter de bergen begint te zakken. Dat is ook mijn moment, en ik geniet meer dan ooit van het rekken van de schaduwen, overal is er lift. Olie-achtig noemen ze het, of zoiets. Tot er alarm wordt geslagen voor aantrekkende zuidenwind tot 40km/h. Ik trek oren en met de speedbar max raak ik nog met moeite beneden. Tijd voor mij, want het wordt al donker. Mooi om iedereen langzaam te zien binnenkomen.

 

 

 

 

Zaterdag 21 november, La Rioja => Cordoba

We maken nog een ochtendvlucht, maar omdat het al heel vroeg heet is en de zon brandt trek ik het niet te lang. Ik land op het einde van het terrein in een reusachtige stofwolk J

We schuilen voor de hitte in de auto terwijl we naar Cordoba rijden. Binnen is het 35° met de airco aan, buiten meer dan 45°. Ik leer rode wijn drinken mét ijs er in.

In Cordoba staat er rugwind op de start, we genieten van het uitzicht.

Gek reliëf hier: het gaat trapwaarts omhoog naar de Andes. Om naar de start te rijden gaan we dus weg van de bergen die we zien, maar naar het einde van het hoogplateau waarop we zitten.

Prachtige zonsondergang.

Zondag 22 november, Cordoba (Los Cocos)

Terwijl we parawaiten in de zon en kijken naar de lachende vogels en maken we kennis met ‘de condor’, plaatselijke gids.

Jacob: ‘Alejo told us all about you’

Condor: ‘All he says is true, except that I am not gay anymore’

Jacob: ‘We all know he’s a lier’

Ik maak ook kennis met Koen, een Belgisch piloot uit Amerika. Hij is de enige die kan starten in het wel heel nauwe venster dat we vandaag zien. Ik kan alleen maar toekijken, klaar om te starten, maar met de wind weer in de rug.

We gaan afkoelen aan de rivier waar een bouwvalletje staat en waar ze ook eten geven. Heeft niks met een restaurant te maken, als je dat vraagt kan je mee aanschuiven en eten wat er is. Gelukkig hebben ze ook wijn. En honden, zoals je die overal ziet in Argentinië. Het is zondag, dus de plaatselijken laten hun beest uit, crossen met auto, brommer of fiets door de rivier, baden en kletsen…

 

 

 

 

 

Op de lange terugweg door de vallei zien we een tarantula wegkruipen. Hadden we dat geweten, dan zouden we niet zo onbekommerd naar de banjo geweest zijn tussen het struikgewas!

Bij een prachtige zonsondergang en een groeiende cumulo nimbus sluiten we deze vliegweek af.

 

 

 

’s Nachts barst er heel toepasselijk een enorm onweer los. Maandag keren we terug naar BA, dinsdag gaan we shoppen in Lomas en woensdag stappen we op de vlieger, met in onze bagage een schat van 5kg bife de chorizo, njam!

Ann Wauters  (Bélgica)

 

"Do h.….., jsem v rotoru!" Pokouším se obletět brdek před sebou s nadějí, že za ním už to bude v pohodě, ale marně. Kopíruji svah s opadáním 5-6 m/s, takže mi za pár sekund nezbývá než rychle hledat místo pro nouzové přistání na svahu mezi trnitým křovím, velkými kameny a zakrslými stromky. Přistávám na chránič, ruce i nohy hezky nahoru a naštěstí se to obejde bez jediného škrábnutí. Vymotávám padák, balím ho do květáku a pomalu sestupuji k přistávačce, ke které mi chybí tak dvě stě metrů. Teď už vím, že jsem na startu špatně odhadl směr větru, bylo to mnohem víc zprava, ale jak říkávala babička "po oučinku rada zlá a po smrti špatnej vandr". První lítací den našeho výletu do Argentiny a já to takhle zazdím, navíc před spoustou místních, zvědavých jak se těm Evropanům bude dařit. Za chvíli slétá i Lexa, po něm Belgičanka Ann a náš průvodce Alejo a po něm několik místních pilotů, nikdo se ale ve vzduchu moc dlouho neudrží. 

Startoviště v Tunuyanu nedaleko Mendozy pořád nafukuje příjemný vítr z rovin a tak dlouho neváháme, naskáčeme do terénních aut a hurá znovu na start. Vítr trochu slábne, proto na nic nečekám a rychle startuji znovu - tentokrát si dávám pozor, navíc jsem už od místních trochu odkoukal kde to nosí a tak si nakonec jako jediný ten den hodinku a půl pěkně polítám a přistávám, když už je jasné, že se čeká jen na mě. Těsně po mém startu se totiž vítr obrátil a poměrně dlouho nebylo možné odstartovat, o to víc jsem byl ve vzduchu centrem pozornosti všech čekajících padáčkářů. Moc příjemně jsem byl překvapen po přistání, kdy mi téměř všichni místní přišli poblahopřát, asi jsem nakonec ten úvodní dojem jakž-takž napravil.
Tunuyan leží na úpatí And, jejichž zasněžené vrcholky v dáli vypadají nesmírně lákavě. Bohužel v horách prakticky nikdo nežije, nejsou tu žádné cesty a místní před letem do hor velice vážně varují. Členové padáčkářského klubu zajišťují vývozy na kopec kdykoliv je letové počasí (náhon na 4 kola a terénní redukce jsou nezbytné) a za pár týdnů se zde mají letět dvě úlohy PrePWC. Terén je to pěkný, údajně díky vhodné poloze chráněný před silnými větry a létá se zde i tehdy, když to v Mendoze podmínky nedovolí.
Druhý den je poněkud větrno a i ptáci chodí pěšky, takže se věnujeme prohlídce Mendozy a vzpamatováváme se z dlouhého letu a tisícikilometrového přejezdu z Buenos Aires. Máme čas i na bližší seznámení, Lexu a mne nemusím představovat, dalšími účastníky výpravy je Belgičanka Ann (více-méně začínající pilotka) a její kamarádky Carine jako nelétající doprovod. Obě děvčata ( o trochu mladší než my J) jsou docela fajn, jen nás trochu vyvedlo z míry, jak malý přehled mají o historii i současnosti Evropy. Výpravu vede Alejo, místní pilot, se kterým jsem se domluvil přes web a k mému příjemnému překvapení se z něj vyklubal fajn chlapík. Protože jsem sám měl několik padáčkářských expedic na starosti, ocenil jsem jeho trpělivost a snahu nám vyhovět v každém možném ohledu. Díky Alejo!
Další den se počasí umoudřilo a Armand s obstarožním jeepem r.v. tak 1964 nás vyváží na kopec na Mendozou, ježící se televizními a rozhlasovými vysílači (opět náhon na 4 kola a terénní redukce nezbytné). Jeden s námi Portoričanka Nicol a pár místních lítačů a všichni sršíme ambicemi. Nicol je pěkná baba, dodatečně zjišťuji v posledním čísle Cross Country, že je i zakladatelkou webu pro padáčkářky www.Flygirlsinternational.com(ano pánové, pilotům vstup zakázán J). Připravuje se tu s místními na PrePWC (druhé dvě úlohy se mají odletět právě v Mendoze). Saze ve mně (a asi trochu i v Lexovi) chytly v momentě, kdy nám Nicol milostivě navrhla, že pokud jí stačíme, můžeme letět za ní…klidně připustím, že je řada pilotek (a pilotů), létajících lépe než já, ale okázale demonstrované sebevědomí mě irituje u kohokoli. Takže jsem to odpálil jako první, chytil stoupák v zářezu vlevo kousek od startu a s výškou přes 3000 m vyrazil směrem na jih podle pohoří. Pod sebou jsem viděl Nicol a Lexu, kteří se vydali za mnou stejným směrem. Po pár kilometrech se mi podařilo najít další stoupák a dotočit výšku, bohužel byl ten den poslední. Lexa se po cca 10 kilometrech moudře rozhodl vrátit, Nicol a já jsme letěli dál…a pořád ani ťuk. Poslední naději jsem viděl nad obrovským smetištěm, kde se občas zvedl kouř a igelitové pytlíky, bohužel jsem tam doletěl s malou výškou a už jsem se nezachytil. Přistál jsem na fotbalovém hřišti a během pár vteřin jsem byl obklopen hordou dětí, Nicol nade mnou přeletěla v psí výšce o pár minut později a odhadoval jsem, že skončí přímo uprostřed smetiště. To vypadalo špatně, protože zde žijí nejchudší lidé, živící se přebíráním odpadu a jen loni zde obrali dva padáčkáře úplně o všechno. Naštěstí se jí podařilo doletět až k silnici a hrdinskou záchranou akci jsem mohl (s úlevou) vypustit. Když jsem přistál, zvedl se ten toužebně očekávaný stoupák, ale ani nebylo o co stát - tisíce igelitových pytlíků, papírů a dalšího bordelu ho sice krásně trasovalo, ale lítat v odpadcích opravdu nemusím.
Další den nám počasí opět nepřálo a přestože jsme nakonec s Lexou vyjeli nahoru na startovačku v Mendoze, foukalo tak, že jsem se rádi vrátili autem. Mendoza je méně chráněná před větrem a odhaduji, že problémy s větrem zde budou poměrně časté. Ale i v případě silného větru nezoufejte - Mendoza je jedna z proslavených vinařských oblastí a argentinské steaky plus místní víno, to je skvělá kombinace.
Po poradě s Alejem se rozhodujeme přejet na další terén asi 500 km severně od Mendozy nad městečkem Merlo. Tentokrát téměř až na vrchol vede asfaltka, vedle startu je restaurace, start je travnatý…no prostě luxus. Bohužel i tady první den foukalo poměrně hodně do zad, takže jsme se prošli po náhorní planině a navštívili místní přírodní zázrak, vodopád Tygří skok. 

S Alejem jsme neodolali a pod vodopádem se vykoupali, byť byla voda pěkně ledová. Na úbočích vodopádu rostou velmi zvláštní stromy, vyznačující se tím, že nemají prakticky žádnou kůru a pokud jsem to pochopil dobře, rostou prakticky jen v této oblasti. Jako perlička působí fakt, že nám Alejo v restauraci na startu ukazoval na fotografii vodopád zamrzlý…fakt tam musí být strašná kosa J(dopisuji tohle povídání v Hintertuxu a venku je v noci -22°C). Hlavní atrakcí restaurace jsou kondoři, kterých je tu opravdu hodně. Majitel restaurace údajně kondory přikrmuje, protože jsou místní turistickou atrakcí a řada lidí jezdí nahoru jen kvůli možnosti pozorovat tyto úžasné ptáky s více než třímetrovým rozpětím. Traduje se, že kondor je nejlínější pták, protože se snaží ve vzduchu hýbat křídly co nejméně, a z našeho pozorování mohu tuto teorii potvrdit.


Druhý den ráno se počasí slitovalo a vál severozápad, což je zde nejobvyklejší směr. Startoviště v Merlu leží asi ve 2/3 hřebínku s převýšením 200-900 m, orientovaného od severu k jihu, takže se samozřejmě nabízela možnost letět podle hřebene. Lexa i Ann se vydali směrem na sever a podařilo se jim několikrát kroužit s kondory v jednom stoupáku, prý byli velice zvědaví…Já jsem se rozhodl letět podle hřebene po větru, bohužel termika byla hodně slabá a rozbitá, takže jsem spíš svahoval nad jednotlivými žebry a přeskakoval jsem tak ve výšce startu. Kondora jsem potkal jen jednoho (podle zabarvení to byla samička) a přiznám se, že pták s třímetrovým rozpětím, točící se mnou v jednom stoupáku, mi poněkud bral dech. Asi po hodině jsem si uvědomil, že vítr docela sílí a že mám problém - se svou výškou jsem byl schopen letět podle hřebene, ale k silnici bych určitě nedoletěl. Bohužel mezi silnicí a hřebenem byla několikakilometrová souvislá neprostupná houština, kde by se přistávalo opravdu hodně špatně. Nezbývalo než pokračovat v sílícím větru v boji, ale už jsem toho začínal mít plné zuby, protože vítr hodně zesílil. Po další půlhodince jsem si všiml, že pokračování hřebene je úplně zastíněné obrovským černajícím mrakem, který se mi ale vůbec nelíbil (mám s nimi své zkušenosti, však víte). Protože se zároveň pode mnou objevila prašná cesta vedoucí k silnici, dlouho jsem se nerozmýšlel a hřeben opustil s tím, že se pokusím najít nějaký stoupák v rovinách pod naskakujícími kumuly. Hned pod první chmurkou jsem se chytl a začala jízda - s výškou 2600 - 3000 m jsem letěl pod kumuly úplně rovně a nemělo by to jedinou chybičku, kdyby mi můj Aircoitec neukazoval rychlost proti zemi 70 - 89 km/h. Asi po půl hodině tahle jízda snů skončila a nebe přede mnou bylo najednou jako vymetené - dorazil jsem na konec hřebene. Zkusil jsem do toho modra letět, ale bylo to beznadějné… takže zbývala maličkost jak v takhle silném větru přistát. Vybral jsem si velké sklizené pole a pomalu nad ním vyklesával couvaje poměrně slušnou rychlostí i ve speedu, ale do smíchu mi nebylo - představa jak s padákem provádím hlubokou orbu na argentinských lánech se mi moc nelíbila. Nakonec ale všechno dobře dopadlo - po doteku země jsem se stihl bleskově obrátit a už v otočce zbořit padák tak rychle, že jsem po dvou veleskocích stál. Tehdy jsem ještě považoval takovéhle zesílení větru v místních podmínkách za výjimečné…Padák jsem byl schopen zabalit až v závětří malého remízku opodál a na silnici jsem to měl jen kousek. Přistál jsem u vesničky Villa Del Carmen asi 70 km od Merla. Uprostřed vesničky mě zaujal památník vojákům z okolí, kteří zahynuli při potopení křižníku Generál Belgrano ve válce o Falklandy. Tahle válka je většinou Argentinců považovaná za nesmysl, kterým se chtěla vláda vyvléci z problémů, které neuměla řešit. Nakonec tyto problémy skončily státním bankrotem a obdivuji obyčejné Argentince, jak se s touto situací srovnali.
Zpátky do Merla jsem kus stopoval, bohužel bylo dost pozdě a tak mi nakonec nezbylo než poprosit Aleja o odvoz. Nezbylo mi než v té vyprahlé pustině čekat přes tři hodiny, protože Alejo musel najít Ann , pak Lexu (nakonec se vydal za mnou a skončil tak v polovině hřebene) a uhasil hořící auto…celkem akční den.


Další den na startu opět dunělo do zad a po prohlídce Merla a ochutnávce místních vín jsme vyrazili směrem na La Rioju, která leží cca 550 km severozápadně od Merla. Na mapě vypadá La Rioja jako ideální terén - 200 km dlouhý hřeben s výškou 2000 - 4000 m, táhnoucí se v severojižním směru, pod hřebenem silnice, před ním dlouhé roviny pampy - no neberte to. Co na mapě ale neuvidíte je počasí…z pohledu středoevropana peklo, denní teploty 45°C ve stínu nejsou ničím zvláštním. Proto jsme vyrazili na start hned po ránu, dokud nebude vedro tak strašné. Na start je možné dojet i osobním autem, doporučuji ale cizí nebo z půjčovny. Mírnou komplikací je, že start je zároveň místem, kde se trhají stoupáky od kopce, takže to někdy se směrem větru je trochu komplikovanější. Ann, Lexa i já jsme bez problémů odstartovali, já jsem si dal takový seznamovací letík po okolí, ale už okolo 11 hodiny bylo všechno strašně přehřáté, stoupáky rozbité a téměř se nedaly točit. Asi po hodince a půl jsem toho nechal a výjimečně přistál na oficiální přistávačce pod kopcem. Odpoledne jsme vyjeli na start znovu, já už s ambicemi na přelet. Kupodivu se situace nijak nevylepšila, vzduch byl rozmydlený a trvalo mi více než půl hodiny, než jsem našel stoupák, který jsem byl schopen vytočit. Vyrazil jsem směrem na jih podle pohoří a na několika dalších stoupácích jsem si potvrdil, že tady je nutné je hledat nikoliv na nasluněných místech, ale spíš tam, kde je zastíněno (nebo na rozhraní). Asi po třiceti kilometrech se jediná prašná silnice začala vzdalovat od pohoří a protože termika slábla, rozhodl jsem se letět do roviny a pokud nic nenajdu, přistát na silnici. V rovině byla termika velmi slabá a spíš jsem jen tak balónoval k silnici, bohužel už bylo vidět, že ta pole, která se zdálky jevila jako ideální přistávačka, jsou zarostlá do výšky 2-3 metrů trávou a křovím. No nic, máme plán B, přistanu na silnici, stejně tam nic nejezdí…jenže jak jsem začal klesat, proklatě zesílil vítr a co čert nechtěl, foukalo to kolmo na silnic, lemovanou poměrně vysokými stromy a křovím. Takže plán C….jenže kde ho vzít. Na poslední chvíli jsem objevil úzkou cestu pro dobytek, zepředu ještě ohraničenou vedení VN, ale nic lepšího k dispozici nebylo….jako obvykle speed, couvání/visení a nakonec se mi podařilo trefit se mezi stromy bez ztráty květinky…uf. Už mám pocit, že se z toho stává standard…zjevně jsou minimálně v tomto období větry v Argentině poměrně časté. Sbalil jsem padák, propletl se mezi ploty do blízké vesnice a pokusil jsem se vysílačkou dovolat Alejovi. Marně…naštěstí za chvíli jel okolo náklaďák rozvážející limonády a vzal mě. Sice jsme stavěli u kdejaké boudy, pomáhal jsem klukům skládat a nosit, ale pohybovali jsme se směrem k Mendoze. Nerozuměli jsme si téměř nic, ale v kabině byla strašná sranda, popíjeli jsme kolu, domlouvali se rukama nohama a měl jsem pocit, že bych se v nejhorším jako závozník uživil. Asi po hodině se mi podařilo navázat spojení s Alejem, který už mi jel naproti a za chvíli jsem měl svůj odvoz. Kluci Alejovi něco dlouho povídali s typickou jihoamerickou gestikulací a on mi pak cestou zpátky vysvětlil, že na ně udělalo velký dojem, když jsem přiložil ruku k dílu. Prý jsem získal v Argentině další přátele J. La Rioja je další slavná vinařská oblast, takže ochutnávka místních vín tenhle den pěkně zakončila.
Další den jsme se rozhodli jet na kopec opět brzo, nikomu z nás se nechtělo trénovat přistání v silném větru. Po dlouhém snažení okolo kopce jsem pochopil, že dnes se mi tu stoupák najít nepodaří a rozhodl jsem se vyrazit do roviny. Alejo tvrdil, že občas je možné najít stoupák na rohu golfového hřiště, tak jsem to k němu napálil. Potvrzuji, že občas to asi je možné, ale mě štěstí nepřálo a po několika bublinkách jsem musel přistát na polní cestě. Jak jsem došlápl, zabořil jsem se až po kotníky do jemňounkého prachu, do něj mi lehl i padák, k tomu šílené vedro a vlastně jsem byl docela rád, že už jedeme pryč.
Dalších 500 km směrem na sever do Tucumanu jsme už zavrhli, jednak hlavní část výpravy už potřebovala zamířit k Buenos Aires a druhak jsme toho vedra měli všichni dost. 

Poslední zastávkou tak bylo městečko Cocos nedaleko La Cumbre. Startoviště je tu velmi nezvyklé - představte si, že přijedete pod docela pěkný hřebínek a když se ráno jede létat, průvodce zamíří úplně na druhou stranu do naprosté roviny. Asi 10 km od La Cumbre se najednou tahle rovina zlomí a terén strmě spadá tak 400 m k řece…prostě takový obrovský schod, dlouhý nejméně 30 km. 

Startoviště se jmenuje Cuchi Coral a traduje se, že to původně bylo rituální místo domorodců. V každém případě je odtud nádherný výhled na velmi řídce osídlenou krajinu a západy slunce. 

Krajina byla dříve osídlená a zemědělsky využívaná, jak o tom svědčí sem tam zřícené zbytky původních vesnic. Jedna z nich byla nedaleko spodní přistávačky, dnes z ní zůstal jen hřbitov, bohužel vypleněný lupiči. Mrtví se zde podobně jako v celé Jižní Americe nepohřbívají do země, ale do jakýchsi zděných domečků, takže zlodějům stačilo jen prokopnout krumpáčem stěnu. Zmizely všechny kovové ozdoby a lebky, zbytek většinou vysypali na zem…


Už jsme ani nebyli překvapeni, když na startu foukalo svižně do zad, takže jsme den strávili koupáním v řece, okružní jízdou po okolí s návštěvou hippie městečka a dobrou večeří. Zpestřením projížďky po okolí byla pěkná tarantule, jinak jsem ale za tři týdny nepotkal žádného hada ani nějakého pěkného broučka, a to jsem chodil opravdu ve volné přírodě. 

Druhý den jsme se rozloučili, výprava pokračovala do Buenos Aires a já jsem zůstal na pár dní v La Cumbre, protože jsem měl odlet naplánovaný později. Nastěhoval jsem se k jednomu z místních tandemistů a instruktorů Pablovi do jeho miniaturního penzionku (byl jsem třetí host od otevření) a věnoval se parawaitingu, protože počasí v La Cumbre je velice proměnlivé. První den jsem si udělal výlet do hor a cestou navštívil rehabilitační středisko pro opičky, které zde odložili jejich majitelé. Na severu Argentiny je poměrně slušný prales a v něm žijí malé opičky, které si řada lidí pořizuje jako domácí mazlíčky. Bohužel opičkám život mezi lidmi moc nesvědčí a po čase začnou být velice agresivní, takže se jich lidé zbavují. Vypustit opičku vychovanou mezi lidmi do přírody je bez poměrně zdlouhavé převýchovy rovno vraždě, proto skupina dobrovolníků založila v horách nad La Cumbre rehabilitační stanici, kde opičky připravují na samostatný život v přírodě. Do stanice je placený vstup a protože jsem byl ten den jediným návštěvníkem, mohl jsem s ošetřovatelem absolvovat velmi podrobnou prohlídku včetně krmení. Hodně mě pobavila prohlídka lesa, kde žijí opičky v posledním stádiu rehabilitace. O jejich vztahu k lidem svědčí takový malý detail - na záchod chodí na větev, umístěnou přesně nad stezkou pro návštěvníky…všiml jsem si toho na poslední chvíli, na větvi už byl v pohotovosti statný opičák. Stanice žije ze vstupného a dobrovolných příspěvků, navíc si ošetřovatelé přivydělávají chovem krav a lam a když jsem odtud odcházel, musel jsem v duchu smeknout nad jejich zápalem a odhodláním.
Večer jsem se u Pabla seznámil s dalším Pablem, přezdívaným Kondor. Pablo Kuniss vypadá na první pohled jako strašný drsňák, ale když zjistil, že jsem z Čech, najednou roztál a začal mi vysvětlovat, že jeho babička byla Češka. Později jsem zjistil, že Argentinců s českými kořena je tu docela dost. Pablo se spolu s několika dalšími piloty v La Cumbre živí tandemovými lety a občasným výcvikem, překvapilo mě, že si kluci místo konkurence založili něco jako družstvo a perfektně spolu vychází. Jinak byl Pablo řadu let distributorem Novy, která mu ale před několika týdny dala kopačky, takže pokud nějaký český výrobce hledá zastoupení v Argentině, je tu vynikající příležitost. Domluvili jsme se, že oba rádi chodíme po horách a druhý den jsme vyrazili na hřeben nad městečkem La Falda, kde Pablo žije. Pablo hledal kaktusy, já minerály a oba jsme se dívali po nové startovačce, protože nad La Faldou proráží novou silnici přes hory. Při návratu do La Faldy mě zaujal opuštěný rozlehlý hotel a postupně jsem z Pabla vytáhl jeho historii. Hotel postavili Němci před druhou světovou válkou a byl kromě jiného vybaven samostatným letištěm, ke kterému vedla z hotelu podzemní chodba. Je téměř jisté, že zde jednou byl i Adolf Hitler, protože někteří místní opatrují jako relikvii společnou fotografii s vůdcem. Provázání Argentiny s Německem je kapitola sama pro sebe. Jednak zde najdete řadu evropských rodin, které do Argentiny přesídlily těsně po válce, většinou proto, že byli podezřelí z kolaborace s Němci. Kromě toho na konci války do Buenos Aires připlul německý křižník Graf Spee, který jeho posádka potopila a němečtí námořníci se v Argentině usídlili. Sám Pablo mě nabízel, že mě zavede na návštěvu k prvnímu důstojníkovi Graf Spee, který žije nedaleko jeho rodičů. Kolik zde přistálo menších lodí a ponorek dnes už nikdo nezjistí. Samostatnou kapitolou jsou pak němečtí váleční zločinci…
Ani další den nesliboval létací počasí a tak jsem vyrazil na obhlídku okolí Cuchi Coralu. Na obrovských pastvinách ohraničených ostnatým drátem se tu pasou úžasná stáda hovězího dobytka, ale dost statků je opuštěných a majitelé přesídlili do města. Terén je to moc pěkný, ale obtížně průchodný díky plotům, každou chvíli jsem musel nějaký přelézat. Postupně mi otrnulo, když jsem si uvědomil, že se zde pasou hlavně mladé jalovice, které se mě bály a utíkaly jen mě uviděly. Že na chov takového množství jalovic budou sem tam potřebovat taky nějakého býka mi došlo až v ohradě se čtyřmi nejméně tunovými obry. Bylo mi jasné, že nemám šanci utéct a tak jsem se tvářil jako by nic a se srdcem v krku kráčel k bráně. Býky naštěstí zajímaly mnohem víc jalovičky za plotem, takže jsem dorazil živý, ale nadával jsem si do pitomců ještě večer. Další den jsem měl odjíždět, takže můj domácí zorganizoval večer pěkné mejdlo, navařil spoustu výborného jídla, pozval kamarády a popravdě řečeno si z toho večera moc nevybavuji…jen vím, že to byla jízda.
Když mě další den ráno Pablo oznámil, že se jede lítat,moc jsem mu nevěřil. Nebe jedna deka, pořád slušně foukalo…ale nezbylo mi než hodit padák do jeho auta a vyrazit. Členové místního tandemářského družstva mají sraz na náměstí v La Cumbre vedle stanice zrušené úzkokolejky a sedí většinou v místní kavárničce, která má WiFi zdarma (mimochodem v La Cumbre jsou nejméně tři internetové kavárny se slušným připojením). Po nezbytné kávičce a rozboru situace se vítr začal pomalu uklidňovat a tak sestava asi čtyř aut s několika zákazníky konečně vyrazila směr Cuchi Coral. Na startu byla pořád deka, ale na svahování to bylo tak akorát, takže jsme postupně všichni odstartovali a vozili se podle kopce. Tandemisté obvykle přistávají tak kilometr za startem na travnaté louce, kdo to umí přistává přímo na start. Dolů k řece, kde je velká přistávačka (a široko daleko jediná), se nikomu nechce, protože je to tak pět kilometrů po šíleně rozbité cestě. Vozili jsme se asi tak dvě hodiny a když jsem viděl, že všichni pasažéři už odlítali, pokusil jsem se přistát na startu (nejsem přece žádné béčko J). Bohužel v tu chvíli se obloha roztrhala a začalo to nosit, nejvíc přímo hrana startovačky. Přiznám, se, že jsem se o přistání pokusil nejméně 10x, ale na hraně mě to vždycky nakoplo a mohl jsem jít na další kolo. Musím přiznat, že jsem neměl morál na to letět na přistání těch 5 metrů pod hranou startovačky a věřit, že mě to zdvihne…pokud by to totiž nezafungovalo, skončil bych na skále a ještě v křovinách, a to se mi poslední den opravdu nechtělo. Nakonec jsem to vzdal, poslechl signalizaci místních, natočil výšku a letěl na přistávačku za startem. Cestou mi ale nesměle zapípalo vário a já jsem nezaváhal - natočil jsem asi osm set metrů nad start a vyrazil směrem podle cesty k La Cumbre s tím, že když tak přistanu na cestě a někdo mě sveze. Dostupy byly jen 1800 - 1900 m (start má nadmořskou výšku 1100m), takže výšky na zbyt opravdu nebylo. Přesto se mi dařilo letět směrem na La Faldu a po 40 minutách jsem dorazil k hřebeni, který jsem měl už prochozený. Ani mě nepřekvapilo, že vítr zesílil, ale po chvíli jsem se musel rozhodnout - buď přistát, nebo pokračovat po hřebeni dále, ale s velmi problematickou možností přistání a hlavně včasného návratu. Na večer jsem měl koupené lístky do autobusu do Buenos Aires, takže tentokrát rozum zvítězil…ale bylo mi to hodně líto.
Cesta do Buenos Aires autobusem byla poměrně luxusní, v první třídě máte k dispozici sedadlo, které se dá rozložit na 2 m dlouhou postel, stewardka roznáší nápoje a servíruje se opulentní večeře a snídaně. Asi po hodině jsme za sebou nechali poslední kopečky a následovala Argentina, jak jsme jí poznali už cestou do Mendozy - tisíc kilometrů naprosté placky, jen ploty a krávy a ploty a ….
Ráno mě na nádraží vyzdvihl Alejo a pokračovali jsme v prohlídce Buenos Aires. Zaujaly mě některé domy z první poloviny minulého století, ve městě je poměrně hodně zeleně a parků a obzvlášť v bohatších čtvrtích by se dalo žít. Město nyní prožívá slušný stavební boom, byť Alejo tvrdí, že peníze některých investorů nejsou zrovna nejčistší. Měl by o tom něco vědět, kromě průvodcování totiž pracuje jako daňový poradce.


Závěr mé cesty byl takový jihoamerický - na letišti zkolaboval odbavovací systém a dvě přepážky měly ručně odbavit za dvě hodiny celou 777. Celníkům to bylo zjevně úplně fuk a než jsem prošel přes odbavení, osobní kontrolu a kontrolu dokladů, stepovala už za přepážkami letuška a eskortovala mě přímo do letadla. Bylo to o fous, a to jsem byl na letišti výjimečně opravdu včas. Takže nashledanou Argentino, bylo to fajn.
Nenalítal jsem sice ne víc než 18 hodin, ale poznal jsem nesmírně zajímavou zemi a spoustu fajn lidí. Popravdě na mě z Argentiny udělali největší dojem právě její obyvatelé. Najezdili jsme téměř 5 000 km, bohužel jsme na mnoha místech nebyli v tu úplně nejlepší roční dobu nebo nám nepřálo počasí…ale to už je obvyklé riziko padáčkářských výprav. Na závěr jsem Aleja trochu vyzpovídal kdy a kde se dá nejlépe létat a o tento přehled se s vám rád podělím:

Bariloche (lyžařské středisko v Andách) leden - březen
La Cumbre prosinec - únor (údajně letové celoročně)

Start W064°35,097´ S30°58,025
La Rioja září - říjen´ Start  W066°56,078´ S29°25,307´
Přistávačka W066°54,827´ S29°24,959´
Mendoza listopad-leden

Start W068°55,970´ S32°50,373´
Merlo září - prosinec Start W064° 56,090´ S32°24,380´
Nauken (Patagonie) leden - březen
San Miguel de Tucuman září - říjen

Tunujan listopad-leden

Start W069°24,550´ S33°36,245´

Létání komplikuje fohnový systém And především v Mendoze, La Rioje a San Miguel de Tucumanu. V La Cumbre a Merlu zase musíte počítat s velmi proměnlivým počasím a všude s tím, že vítr může odpoledne pěkně zesílit. Pokud by se našli alespoň 4 zájemci, Alejo je ochoten zorganizovat třeba koncem února výpravu na jih Argentiny (Patagonie) s jedním nebo dvěma výpady do Chile.

Jakub Cernoch  (República Checa)

http://www.cernoch.cz/flying/

http://www.pgweb.cz/zpravodajstvi/clanek:letani-s-kondory/

 

2008

Alejo ..... tengo sola una palabra.... ESPECTACULAR !!!! Como estas mi amigo? 
Yo estoy bien por suerte, estudiando en Estados Unidos y aprendiendo mucho!
Quiero decir muchas gracias por el DVD de nuestro viaje. Es espectacular y muy lindo. Tal vez vuelva a Sur América en febrero por mis vacaciones pero no sé ...
Otra vez, muchas gracias y tal vez nos vemos. Suerte... 

Ziv Rottman (Israel)  

DSC04485.JPG (855735 bytes)

 

My girlfriend and I booked our training from the U.K. after searching on the web for a suitable school in Argentina. We wanted to learn in Argentina during our travels as I knew it had very good sites for paragliding and after an email conversation concerning the structure of the course we agreed to contact Alejo upon our arrival in Buenos Aires. I should point out that our Spanish language skills are very poor, but on the whole this did not matter as the instruction we
received was entirely in English (in both theory and practical) and easy to comprehend (even if some theory is hard to understand - but that is nothing to do with language). Alejo was always enthusiastic and very patient with us throughout our course, he helped us to identify our errors and correct the mistakes. He had a great attention to detail, which I think is very important when learning (and continuing to practise) such a sport as this. We were transported to
and from all sites on the course and the video of our entire learning process was very useful in noting the error of our ways and seeing the subsequent improvement (plus its great fun). I have contacted schools in the U.K. to continue our training and they are impressed with the amount of time given to ground handling and preparation on this course. We managed 8 solo flights on the course
from 2 wonderful sites (Cuchi Corral, Córdoba y Cerro Arco, Mendoza), the experience is not one I will forget soon and hope to repeat before long. 

Josef Crutchley and Jennifer Ireland (United Kindom)  

ATT00364.jpg (75519 bytes)

 

2007

Hola Alejo y demás del grupo

Espero que les haya ido lindo en el  viaje al norte, esta vez no pude viajar con ustedes pero las ganas  siempre están y en otra oportunidad será.
Igualmente por Mar del Plata estuvimos volando este fin de semana largo. Y  con mucha alegría les comento que tuve la suerte de poder hacer un cross saliendo de la Sierra La Barrosa en Balcarce y llegar hasta la Laguna la Brava a unos 26 Km. Con mi viejita pero todavía funcional Independence Dragon. Fue un vuelo de 1,40 hs. con techo de 1300 mts. Para mí fue el vuelo más largo que hice, estoy  recontento y lo quise compartir con mis amigos. Bueno, espero que cuenten algo del viaje, así disfruto con ustedes lo  que vivieron, pues siempre leo las travesías de la fabulosa combi móvil de Alejo. Un abrazo y hasta la próxima.

Raúl Messina (Mar del Plata)

100_7774.JPG (809440 bytes)

 

2006

"... de Tucumán nos fuimos para Iquique hicimos un viaje de turismo con un argentino ya bien conocido por muchos de los que hemos viajado a Chile y a Argentina, se trata de Alejandro Cortes Camia " la pelotita" que tipazo, este de verdad es un personaje, te mando saludos si lees esto.... nos ha llevado en su van de INDEPENDENCE a un viaje por Tafí del Valle, en la vía hacia Salta, ahí dormimos y luego seguimos viaje hacia San Pedro de Atacama, un viaje bastante largo cruzamos los Andes a más de 5000 mts, llegamos al desierto de ni me acuerdo el nombre, lo que sí se es que estaba cubierto de sal por todos lados, en fin que viaje tan largo. 2 días después llegamos a Iquique, nos fuimos de compras a la zona franca, pues es súper barato y nos alistamos para la compe ...”  Extracto del Relato del tour Sep-Nov 2006 de 

Jorge “Pollo” Cifuentes (Colombia)

S2020062.JPG (272119 bytes)

 

2005

Hola cómo estás? Espero que bien! Birgit esta en Asia y yo tengo que trabajar en Alemania. Aquí es invierno, hace frío y nieva. I hope you have a good year 2005 and a lot of pilots, who learned to fly with you and many good flights!  Did you make same more tours, like the tour you made with us in February? En Buenos Aires es verano, verdad? I’m dreaming of the summer in Argentinia – it’s really better than winter in Germany!  I hope I can come to South America some time again. I enjoyed the time in Argentina in February. Flying in Mendoza and learning to dance tango argentino in Buenos Aires is what I’m dreaming of.  Wish you you all the best for 2006, a good new car and many happy landings! Best regards, 

Christiane H (Germany)  

Christiane.JPG (951838 bytes)

 

Die Pampa. Unendliche Weiten. Wir schreiben Tag 4, 20 Uhr unserer Flugfreizeit, die uns durch den Distrito de los Lagos in Argentinien führt.

Unser Gefährt, ein Hyundai irgendwas, steht zwischen Bariloche und San Martin de los Andes. Und steht.

Position S 40 Grad 19.829 WO71Grad 24.749

Höhe 1027 m

So fing es an: ein Klick, wir hörten nichts mehr, bewegten uns nicht mehr von der Stelle. Schieben und Rollversuche blieben erfolglos.

So stehen wir also hier, mitten im Niemandsland. Die Sonne erwärmt uns noch in abendlichem Glanz. Nicht mehr lange, fürchte ich. Christiane und Ernesto stellen gerade fest, dass man hier kein Feuer machen darf. Das wird eine lange, kalte Nacht. Zum Glück haben wir unsere Gleitschirme dabei. Sie werden uns am Leben erhalten.

Unser Proviant wird knapp. Die Äpfel, Birnen und Pfirsiche werden wir rationieren müssen. Zwei Müsliriegel. Vielleicht finden wir noch die vom Frühstück übriggebliebenen Croissants. Beeren gibt es keine in der Umgebung. Christiane entdeckt auf dem Gipfel des nächsten Berges eine Kuh. Rolf wird im Notfall für Milch sorgen. Ernesto denkt eher an ein saftiges Steak.

Christiane und ich träumen von Gummibärchen, Halluzinationen. Mate finden wir in unseren Vorräten. Mate ist gesund -vitaminreich und appetithemmend. Gut.

Unter Christianes Jeans krabbelt etwas. An Rolfs Beinen haben sich biestige Kletten festgekrallt. Beides trägt nicht zur Verbesserung unserer Situation bei. Wir versuchen, das beste aus allem zu machen, lächeln und sind froh, denn es könnte schlimmer kommen…

Vor ca. 20 Minuten hat uns unser Kapitän Alejo verlassen. Er sucht nach Rettung.

Noch haben wir die Hoffnung nicht aufgegeben. Die Sonne verschwindet hinter dem Berg. Sofort sinken die Temperaturen. Ein Sturm setzt ein. Die Situation wird ernst.

Wenn Ihr diese Zeilen lest, wird sich unser Schicksal bereits entschieden haben. Wie auch immer.

Die Zeit, die mir noch verbleibt, bevor die Hände zu steif und kalt werden, nutze ich, um noch ein paar Zeilen an Euch zu schreiben.

Was bisher geschah:

In Bariloche trafen wir uns mit dem Fluglehrer Alejo (Grüßle ins Elztal an Erwin!). Dies war der Beginn unserer vierzehntägigen Flugfreizeit.

El Bolson

Unser erstes Fluggebiet – nach einem recht stürmischen Flug von Rolf in Bariloche, der auf einem stecknadelkopfgroßen, aber offiziellen Landeplatz glücklich und ohne größere Schwierigkeiten endete, war El Bolson. Es war warm, die Anlage, in der unsere „Hütte" stand, war wunderschön und lag nah am Landeplatz.

Alejos Auto streikte gleich am ersten Tag, und so wurden wir mit Taxis zum Startplatz gefahren.

Hier unterbreche ich meinen Bericht für eine halbpositive Nachricht: Der Rettungswagen ist eingetroffen! Allerdings ist nur Platz für drei. Auf Befehl des Käpt`n müssen wir unseren wertvollen und geschätzten Kameraden Ernesto zurücklassen. Schweren Herzens verabschieden wir uns. Befehl ist Befehl. Hoffentlich kommt auch für ihn noch rechtzeitig die Rettung.

Auf der Fahrt verfallen wir in tiefes, nachdenkliches Schweigen. Angekommen am Zufluchtsort beschäftige ich mich mit der weiteren Erzählung, um mich abzulenken.

El Bolson liegt in einer eindrucksvollen Gegend, die sich aus der Luft nochmals in einer besonderen Weise eröffnete. Es war erhebend, endlich mal wieder zu fliegen! Am Landeplatz empfing uns Ernesto mit gekühltem Wasser – ein Service, an den wir uns gewöhnen könnten…

Nach zwei Tagen war das Auto repariert und funktionierte zunächst wieder. Wir verließen El Bolson Richtung Norden. Die Fahrt durch das Seengebiet war wunderschön, und immer wieder hielten wir an, um die eindrucksvollen Ausblicke zu genießen.

Bis das Auto endgültig stehen blieb, um uns einen besonders intensiven Eindruck der Umgebung zu vermitteln. Womit wir wieder am Anfang der Geschichte wären.

Weitere Unterbrechung und glückliches Schlusswort: Auch unser Freund Ernesto hat mit Hilfe von Kapitän Alejo den rettenden Hafen erreicht. Die Erleichterung und Ernestos und Alejos Hunger sind groß.

Jetzt sind wir nach San Martin de los Andes gebracht worden, wo wir eigentlich nicht verweilen wollten. Mal sehen, was das Leben hier für uns bereit hält…

San Martin de los Andes

San Martin de los Andes war ein überraschender Glückstreffer. Nachdem es mich am Startplatz kräftig über die Wiese oder besser über den schroffen Untergrund geschleift hatte (weitere peinliche Details erspare ich mir lieber), machten wir auf der Landewiese Aufziehübungen unter der kompetenten Betreuung von Juan, dem supernetten ortsansässigen Flieger und einer Zeitlang von Alejo - und unter den neugierigen Blicken einer Herde herrlicher Pferde.

 

Gewisse Begriffe des sehr engagierten und humorvollen Juan werden wir wohl ab sofort immer im Ohr haben: „El culo atras"… „Es un juego, un juego…"

Es hat super Spaß gemacht und war zudem sehr produktiv…

Einen Tag später war das Auto repariert (na ja…) und wir konnten unseren Weg nach Pehuenia fortsetzen.

Pehuenia

Eine wunderschöne Gegend mit einem einzigen ortskundigen Gleitschirmflieger, der allerdings arbeiten musste. Da sich Alejo hier nicht auskannte und beim Hochfahren jeden Busch als möglichen Landeplatz deklarierte (bei meiner Gleitzahl hätte ich den Landeplatz ohne gnädige Heber nicht erreichen können), verzichteten Christiane und ich auf einen Flug. Während Rolf in der Luft experimentierte und das viele Auf und Ab und Hin und Her in der recht unruhigen Luft meisterte, beließen wir es beim Genießen der Gegend. Der Sonnenuntergang war dann ein wunderschönes Farbenspiel – schon deshalb hat sich das Herfahren gelohnt.

Nach Pehuenia wollten wir weiter nach San Rafael. Aufgrund des defekten Kühlers waren wir viele viele Stunden unterwegs. Mit Übernachtung am falschen Ort, „Reparatur", erneutem Stehenbleiben…

San Rafael

Irgendwann erreichten wir San Rafael dann doch. Die Gegend war interessant, und hier konnten wir endlich wieder fliegen. Nicht die spektakulärsten Flüge aller Zeiten, aber doch ein ganz nettes Fluggebiet, dessen Reiz die eher ungewöhnliche Landschaft ausmachte.

Nach Mendoza fuhren wir weiter im Leihwagen – das Auto und Ernesto blieben zunächst mal wieder in der Werkstatt.

Mendoza

Im Fluggebiet Mendozas erschütterte Christiane durch einen supertollen Flug das Weltbild der argentinischen Gleitschirmflieger. „You must be a guy!" Eine Szene, die ich leider verpasst habe. Der Baum, der bei diesem Ausspruch von einem der Piloten mehrfach getreten wurde, leidet heute noch.

Tja, bei mir endete der erste Flug mit „Absaufen" und entsprechender Außenlandung – wonach mir alle – auch Alejo - gönnerhaft auf die Schulter klopften und erklärten, dass auch sie diese Erfahrung hier schon gemacht hätten und man die Ecke, in die ich geflogen bin, besser meiden sollte. Wie schön, wenn man so rechtzeitig gewarnt wird!

Am zweiten Tag gelangen uns allen schöne Flüge. Rolf nahm Ernesto im Tandem mit. Der glücklich wieder am Boden stehende Passagier schwärmte anschließend noch lange von seiner ersten sanften Landung.

Ein tolles Fluggebiet, in dem wir alle gerne noch eine Weile geblieben wären. Leider mussten wir weiter, die Zeit drängte so langsam.

Nachdem das Auto wieder repariert war, fuhren wir nach Merlo – und zum ersten Mal schafften wir am Stück 500 Kilometer, ohne dass das Auto stehen blieb.

Merlo

An unserem ersten „Flugtag" in Merlo lag der Startplatz im Lee. Im Gegensatz zu drei einheimischen Piloten, die sich noch „raushauen" mussten, verzichteten wir – und dieses Mal sogar Rolf – auf einen Flug. Wir stellten mal wieder fest, dass viele argentinische Flieger keine Bedingungen kennen, bei denen sie nicht starten würden…

 

Der zweite Tag begrüßte uns mit strömendem Regen. Eine Kaltfront zog durch. Wieder nichts mit Fliegen.

Am folgenden Tag war zunächst strahlender Sonnenschein. Durch den heftigen Regen vom Vortag lagen die Berge bald in einer recht dichten Wolke. Ab und zu ließ sich der Startplatz etwas mehr als nur erahnen, und Rolf gelang sein 300ster Flug doch noch in Argentinien.

Christiane und ich starteten später, als die Wolkenbasis deutlich höher, aber leider immer noch zu niedrig für einen wirklich langen, entspannten Flug war.

Das für mich eindrucksvollste Erlebnis waren ein paar Momente Flug mit einem Kondor – er schwebte ganz nah an mir vorbei, schaute herüber… was er über das unförmig-schwerfällige Gerät in der Luft dachte, möchte ich lieber nicht wissen. Leider hatte ich meinen Fotoapparat nicht festgebunden und verzichtete schweren Herzens auf ein Bild…

Auf jeden Fall eine Gegend, in der ich gerne mal wieder fliegen würde. Eine eindrucksvolle Landschaft, die bei guten Bedingungen absolut zu Streckenflügen einladen würde!

Damit war unsere Flugfreizeit zu Ende. Fliegerisch nicht ganz so üppig, wie wir uns das vielleicht erhofft hatten, aber einige schöne Flüge waren durchaus dabei. Die Strecken zwischen den Fluggebieten waren südamerikanisch endlos, so dass wir das Land, die Weiten und die unterschiedlichen Landschaften intensiv kennenlernten.

An die Tatsache, dass es in Argentinien kein Lee gibt und Gewitter für Frauen nicht gefährlich sind, müsste man sich, wenn man hier öfter fliegen wollte, mit der Zeit wohl gewöhnen…

Wer sich für detailliertere Informationen über die einzelnen Fluggebiete interessiert, kann sich an Rolf wenden – er hat mit GPS und viel Mühe alle Daten gesammelt und gibt diese auch gerne weiter.

Birgit B. (Germany)

Hello Alejo!  Here in Germany we have still snow and so I am dreaming of the good weather in Argentina, the cafe con leche …!  I’ll try to learn Spanish – and tango (it looked so good, when you and the others were dancing in Buenos Aires!), but I am afraid it will be more difficult to learn that, than to learn to start backwards with the paraglider ;-)) !!!  Wish you al lot of pilots, who want to learn paragliding or make a trip with you. Cheers 

Birgit2.JPG (770894 bytes)

 

Dear Alejo, Christiane and I have arrived in Germany with no bigger problems. We  have -10 C, so it is 40 C colder than in Argentina! It was a nice trip with you. Best regards, 

Rolf C. (Germany)

Rolf3.JPG (721344 bytes)

 

Dear Alejo, Now I am back in Germany, but I wish I would still stay in Argentina! It is very cold here in Germany and in Argentina it was very nice.  I want to thank you for the good organization of the trip and wish you for the future good luck with your bus! Maybe we will meet again sometime Best regards, 

Ernest S. (Germany)  

KIF_1522.JPG (770703 bytes)

 

Hola Alejo Todos están muy agradecidos por tu inmensa colaboración y compańía con la delegación, esperamos de verdad tenerte pronto en Colombia, sabes que ahora tienes 17 compańeros más, che "17 pelotitas" jeje saludos de todos y estamos en contacto. suerte. 

Jorge “Pollo” Cifuentes (Colombia)  

S4021741.JPG (843970 bytes)

 

Quiero darte las gracias por todo lo que hiciste por nosotros allá en Argentina, de verdad fue clave tu ayuda para pasarla mejor en ese país. Esperamos tenerte por Colombia para que conozcas y disfrutes de todas nuestras montańas y valles. Hasta pronto. 

Mónica “Trenzas Largas” (Colombia)  

S4021746.JPG (961624 bytes)

 

Hola Alejo Espero que todo marche bien, la presente es para darte las gracias, por lo bien que te portaste, espero que pronto puedas venir a Colombia. Cuenta con nuestra amistad, que siempre estaremos a tus órdenes para lo que necesites, nuestra casa esta con las puertas abiertas para cuando quieras venir. Espero que la camiseta te halla gustado es un recuerdo de nuestra parte Chao estamos charlando, suerte!

Angela y José Roberto Gantivar (Colombia)

MaGracia.JPG (115484 bytes)